“Jaterní dieta onemocnění jater zpravidla neřeší“ konstatuje veterinární hepatolog a gastroenterolog MVDr. Václav Ceplecha, Ph.D., MRCVS v rozhovoru o psím zažívání

Dobrý den, pane doktore,

jsme moc rádi, že jste si našel čas na pár otázek o preventivní péči o zažívání psů. V minulém rozhovoru s MVDr. Vladěnou Štrosovou jsme se již dověděli, jak udržet v kondici chrup psa, nyní bychom se chtěli dozvědět jak poznat, že trávení nefunguje tak, jak má.

Začneme znovu od štěňátka – jak vypadá první psí „bobek“ a kdy se začíná formovat stolice?

Úplně prvně se vyloučí tzv. smolka – tmavě zbarvená mastnější hmota složená z materiálu, které štěně přijalo před vlastním narozením. Ta kromě plodové vody obsahuje i žluč, která může způsobit její nazelenalé zbarvení. Novorozená štěňata kálí zpravidla po každém nakrmení. Vzhledem k tomu, že pijí pouze mléko, trus bývá pastovité konzistence a tmavě žluté až hnědé barvy. Od zhruba 2. týdne jsou štěňata schopná kálet sama bez pomoci matky.

Od kdy můžeme podávat štěňátku pevnou stravu a s čím začít?

Je velmi důležité, aby změna z mléka na pevnou stravu neproběhla náhle, ale v průběhu minimálně dvou týdnů. S jejím postupným zaváděním můžeme začít již od třetího až čtvrtého týdne věku, kdy v první fázi mixujeme menší množství pevné stravy s mléčnou náhražkou do kašovité konzistence – postupně zvyšujeme podíl pevné stravy a snižujeme množství mléčné náhražky, abychom od šestého až osmého týdne mohli plně přejít na pevné krmivo. Pokud se týká krmiva, rostoucí zvířata mají zcela odlišné nároky na obsah řady živin i minerálních látek ve stravě, proto je nutné zvolit kompletní a vyvážené krmivo přímo určené pro štěňata. Neadekvátní krmení včetně podávání nevyvážené stravy může vést k řadě zdravotních obtíží (vývojové ortopedické vady, hypoglykémie atp.) Na stravu pro dospělé psy pak obvykle (opět postupně) přecházíme po 10. (u menších plemen) až 14. měsíci (u velkých plemen).

Většina štěňátek odchází k majiteli po 8. týdnu věku, jak často je vhodné je krmit v tomto věku?

Štěňata bychom od šestého až osmého týdne měli krmit čtyřikrát denně (u miniaturních plemen jako je čivava až šestkrát). Po třetím měsíci můžeme snížit frekvenci krmení na tři porce za den, po půl roce věku a u dospělých psů na krmení dvakrát denně.

Je lepší krmit psa jednou denně nebo dvakrát denně? 

Obecně je doporučováno krmit dvakrát denně. Při krmení jednou denně může docházet k překyselení žaludku, většímu pocitu hladu (a s tím souvisejícímu stresu) a u velkých plemen psů je pak rizikovým faktorem pro torzi žaludku.

Můžete nám nastínit jaké možnosti krmení má majitel?

Možnosti má majitel v podstatě dvě, z dlouhodobého hlediska je však velmi důležité, aby bylo krmivo kompletní (obsahuje všechny živiny, které obsahovat má) a vyvážené (všechny živiny jsou ve správném poměru). Jednodušší variantou je podávání komerčního krmiva (granule, konzervy), které je zpravidla kompletní i vyvážené. Druhou možností pak může být krmení doma připravovanou stravou, nicméně tato bývá časově náročná na přípravu a deficitní na řadu makro/mikroprvků, což z dlouhodobého hlediska není vhodné. Nedávno publikovaná studie z USA ověřovala kvalitu 200 různých receptů představených na internetu, v chovatelských periodicích, ale rovněž v odborných monografiích, kde autory 2/3 receptů byli veterinární lékaři. Ve většině receptů (95 %) chyběla minimálně jedna esenciální výživná látka a mnoho receptů (84 %) bylo deficitních na 2 a více důležitých živin. V některých případech může pes trpět na více než jedno onemocnění. Pro tyto pacienty vhodná komerční dieta obvykle není dostupná nebo často takový pacient odmítá přijímat jinou než doma připravovanou stravu. Pokud tedy majitel nemá jinou možnost nebo z jakéhokoli důvodu preferuje doma připravovanou stravu, je nezbytné sestavit dietu „na míru“ danému jedinci v rámci specializované nutriční konzultace. Při té, na základě podrobných informací o psovi určíme, kolik a jakých surovin má majitel použít pro pokrytí potřeby bílkovin, tuků a sacharidů dle mezinárodních doporučení, včetně množství konkrétních doplňkových látek, neboť bez nich bohužel stravu vyvážit nelze.

Jak vypadá „zdravý bobek“ a můžeme dle něho zjistit, že je něco v nepořádku?

Trus zdravého psa by měl být pevný, formovaný (drží tvar), neměl by být příliš tvrdý/přesušený (při sběru by se tedy neměl rozpadat na kousky), občas může být měkčí a zanechat na zemi menší stopu. Zpravidla mívá hnědou barvu (záleží samozřejmě i na stravě). V případě, že je něco v nepořádku, může majitel zpozorovat odlišnou barvu (žlutou, zelenou, černou), konzistenci (tekutou, kašovitou, pastovitou), případně příměsi (hlen, krev, články tasemnic, cizorodý materiál).

Je možné říct kolik kálení denně je pro psa normální? Je normální, pokud pes nekálí každý den?

Většina zdravých psů kálí 1-2x denně, ale samozřejmě najdou se i výjimky. Nižší frekvence kálení/obtížnější vyprazdňování (konstipace, tedy zácpa) může být známkou různých chorob (např. onemocnění prostaty, tlustého střeva a konečníku, snížené funkce štítné žlázy, neurologických onemocnění). Pokud zaznamenají majitelé výraznější změnu ve frekvenci kálení nebo známky obtížnějšího vyprazdňovaní, které nenavazují na náhlou změnu diety nebo potravní nerozvážnost (pozření hůře stravitelných látek – nejčastěji kosti, cizích těles), je vhodné tuto situaci zkonzultovat s veterinárním lékařem. Pokud by se totiž stav neřešil, mohl by přejít v tzv. obstipaci, tedy závažnější formu zácpy, kdy se pacient není schopný bez lékařské pomoci sám vykálet. V konečném důsledku to pak může vést až k nevratným změnám tlustého střeva (sekundární megacolon). Častěji se však setkáváme s vyšší frekvencí kálení, která rovněž signalizuje problém, i když je trus pevné konzistence.

Proč žerou psi někdy trávu? Setkal jste se s tím, že by olizovali zdi, požírali hlínu, kameny nebo výkaly jiných zvířat či své? Co to značí a lze tomu zabránit?

Obecně se má za to, že pojídání trávy je součástí normálního chování psa a není třeba se obávat žádného zdravotního problému. Někteří psi jí trávu, pokud jsou „znudění“, jiní ve stresu nebo zkrátka proto, že jim chutná. S největší pravděpodobností to není známkou nedostatku ve stravě důležitých živin, protože se s tím setkáváme i u psů, kteří jsou krmení kompletní a vyváženou dietou. Vedle toho někteří psi mohou jíst trávu při nevolnosti, kdy ji rychle spolykají, aniž by jí důkladněji přežvýkali – v tomto případě to mnohdy končí zvracením (nejspíše v rámci instinktivního chování vyzvracet něco, co k nevolnosti vedlo).

V případě pojídání nestravitelných předmětů (jako jsou cizí předměty ze dřeva či plastu, kameny zemina apod.) je situace jiná. S tímto chováním se můžeme skutečně setkat u některých onemocnění (např. u nedostatečné funkce slinivky břišní, tzv. exokrinní pankreatické insuficience). Pravá příčina tohoto chování však zůstává neobjasněna. Spekuluje se o deficienci některých živin (minerálních látek), ale také o poruchách chování (např. při úzkosti nebo ve stresu), kde se můžeme pokusit vyvolávající příčinu odstranit. Často však jediným spolehlivým řešením, jak psovi v pojídání cizích předmětů zabránit, zůstane držet ho na vodítku a v případě nutnosti použít náhubek.

Pojídání výkalů je v mnoha případech rovněž poruchou chování, ale současně také projevem celé řady závažných zdravotních problémů, které je nutné vyloučit – např. špatně stravitelná strava, parazitární onemocněni, Cushingův syndrom (nadprodukce hormonu kortizolu nadledvinami) nebo cukrovka (diabetes mellitus). V některých případech je postačujícím řešením zvýšení obsahu vlákniny ve stravě. Jedná-li se o nevhodné chování, můžeme se pokusit psa tomuto zlozvyku odnaučit prostřednictvím negativního stimulu (např. použití ostré chilli omáčky na trus, který má v úmyslu pes pozřít). To však bývá časově náročné, účinek není stoprocentní, a tak často opět nezbývá než držet psa na vodítku.

S jakými úkony se může majitel setkat, pokud je objednán do gastroenterologické ordinace a k čemu slouží?

V gastroenterologické ambulanci se zpravidla setkáváme s chronickými problémy, které se nedaří řešit běžným způsobem u praktických veterinárních lékařů. V první řadě vždy důkladně probereme anamnézu – kdy a jak problémy začaly, jak stav postupoval, jaké léky již pacient dostal a jak na ně reagoval, čím byl krmen atp. Posléze následuje důkladné klinické vyšetření, protože zvracení i průjem (dva nejčastější klinické příznaky, se kterými majitelé přichází) nejsou specifické a v řadě případů souvisí s onemocněními mimo zažívací aparát. Na základě toho, jaký problém u pacienta očekáváme a jaké diagnózy zvažujeme, pak volíme pro pacienta nejvhodnější postup, který může zahrnovat odběr krve, rentgenologické/ultrazvukové vyšetření nebo vyšetření moči. Ve specifických případech pak provádíme např. test skrytého krvácení (podobně jako v humánní medicíně) nebo endoskopii (jícnu, žaludku, tenkého a tlustého střeva) společně s odběrem bioptických vzorků pro histopatologické vyšetření.

Pokud má majitel přinést trus na veterinu pro parazitologické vyšetření – jak ho nejlépe odebrat a skladovat?

Vylučování některých parazitů (např. Giardia sp.) probíhá přerušovaně. Proto je pro parazitologické vyšetření trusu ideální sběr 3 vzorků trusu odebraných každý druhý den (např. každé druhé ráno). Vzorek by měl být velký přibližně jako vlašský ořech a do doby vyšetření by měl být skladován v chladu (nemrazíme!) v plastových uzavíratelných nádobách.

Závažné poškození sliznice jícnu (tmavě červené a bílé zbarvení) po endoskopickém vytažení uvízlé kosti. Foto: archiv Dr. Ceplechy

S jakými dietetickými chybami vyúsťujícími ve veterinární ošetření se setkáváte nejčastěji?

Pravděpodobně se zkrmováním kostí – kost se může zastavit v jícnu a způsobit závažné poškození sliznice, které v některých případech vyžaduje (kromě endoskopického vytažení) následné zavedení žaludeční sondy, aby jizva, která v jícnu vznikne, byla co nejmenší a nezpůsobovala psovi doživotní potíže. Pokud se kost nezastaví v jícnu, může uvíznout v žaludku, kde je opět nutné ji vytáhnout endoskopicky. Pokud uvízne v tenkém střevě, zpravidla nám již endoskopie nepomůže. Tento stav vyžaduje chirurgický zákrok, který může být spojen s dalšími komplikacemi, v nejtěžších případech perforací střeva, což je život ohrožující stav. Pokud se pes dostane k většímu množství kostí, mohou mu způsobit obstipaci (zácpu), pak je nutné tyto velmi ostré kostěné úlomky postupně z konečníku vybavovat klystýry.

A kromě dietetických chyb, s jakými onemocněními trávicího traktu se běžně setkáváte?

Já osobně, vzhledem k tomu, že v tuto chvíli řeším především chronické případy projevující se nechutenstvím, zvracením a/nebo průjmem, tak pravděpodobně s různými formami chronických enteropatií, ve kterých hraje roli genetika, mikroprostředí střeva (bakterie a antigeny ze stravy) a imunitní systém pacienta. Rovněž se běžně setkávám s celou řadou hepatopatií (onemocněními jater), které se mohou projevit zvýšením jaterních enzymů v krvi. Mnohdy jsou však tyto parametry zvýšené druhotně z důvodu úplně jiného onemocnění (např. trávicího traktu, slinivky, nadledvin atp.). Pokud tato onemocnění vyloučíme a vše ukazuje na to, že je vlastní příčina skutečně v játrech, je nezbytné zjistit, jaké onemocnění jater zvýšení těchto parametrů způsobuje. Úspěšnost léčby závisí na správné diagnóze a bohužel ostropestřec ani jiné podpůrné léky příčinu vlastního onemocnění neřeší stejně jako jaterní dieta, která může být pro pacienta, který už je tak často v negativní energetické bilanci, spíše na škodu.

Předpokládám, že se často setkáváte s pozřením cizího tělesa. Pokud je majitel svědkem pozření, co má udělat? Která cizí tělesa jsou nejnebezpečnější a naopak u kterých si můžeme dovolit čekat, až je pes vykálí?

Pokud je majitel svědkem pozření cizího tělesa/látky, tak v případě, že se nejedná o ostré cizí těleso (např. kost, jehla, rybářský háček) nebo kaustikum (leptavou látku), lze vyvolat zvracení, a to použitím 3% peroxidu vodíku v dávce přibližně 1-2 ml/kg psa. Pokud jej majitel nemá k dispozici nebo pokud se jedná o situaci, kdy zvracení není doporučeno vyvolávat (viz výše), pak by měl co nejdříve vyhledat veterinární ošetření. Určitě nelze doporučit k vyvolání zvracení použití jiných prostředků přítomných v domácnosti jako např. kuchyňské soli, která může vést k intoxikaci zvířete a způsobit tak více škody než užitku. Velmi nebezpečná mohou být tzv. lineární cizí tělesa (např. kousek tkaničky, nit) – pokud se jeden konec zastaví v zažívacím traktu, hlavní nebezpečí tkví v tom, že druhý (volný) konec je posouván přirozenou peristaltikou tenkého střeva dále. Tím dochází k tzv. plikaci (nařasení) tenkého střeva a jeho možné perforaci (prořezání) obvykle v poměrně velkém rozsahu. Samozřejmě jsou předměty, které mohou projít trávicím traktem bez závažnějších následků (např. drobné předměty z gumy nebo plastu). Obecně, pokud se nepodaří předmět vyzvracet, je nutné zvážit mnoho důležitých faktorů a majiteli navrhnout další postup podle situace.

Na tomto nástavci mašlovačky si pochutnal yorkshirský teriér. Foto: archiv Dr. Ceplechy

Můžete se pochlubit, co nejkurióznější z těles se Vám podařilo ze zažívacího traktu vybrat?

Určitě si nevzpomenu na všechny případy, ale zatímco suverénně „vedou“ kosti, případně v letním období rybářské háčky, z těch méně tradičních cizích těles, které jsem vytahoval ze žaludku, vzpomenu např. provázky ze španělských ptáčků, kdy majitelům jejich basenji po obědě vybral odpadkový koš. Vzhledem k tomu, že majitelka věděla, kolik provázků na pokrm použila, mohli jsme je po endoskopickém vytažení spočítat a být si jisti, že žádný z provázků nezpůsobí problém v tenkém střevě. Další kuriozitou byly například silikonové formičky na muffiny u rhodéského ridgebacka nebo silikonový nástavec mašlovačky, který při pečení majitelce vypadl z rukojeti, ale yorshirský teriér byl rychlejší.

Existují v gastroenterologii psů perakutní stavy, kdy se „hraje o čas“, jak je tomu například u lidí se zánětem slepého střeva?

Ano, existují stavy, které je nezbytně nutné řešit co nejdříve, tj. jakmile se projeví první klinické příznaky. Nejznámějším takovým stavem je dilatace (nafouknutí) společně s torzí (otočením) žaludku. Onemocnění se zpravidla objevuje u psů větších plemen (není však podmínkou) a majitelé na něj mohou pojmout podezření, pokud se psovi rozšíří dutina břišní („nafoukne se“), začne slinit a dávit se (pokouší se neúspěšně zvracet). Perakutně probíhá i volvulus (zauzlení) střeva, který je však na rozdíl od torze žaludku, vzácný. Kromě „nafouknutí“ dutiny břišní majitelé mohou pozorovat krvavý průjem, zvracení a velmi rychlou progresi stavu.

Setkáváte se se situací, že dle diagnostických metod není možné určit jednoznačný problém a musí se přistoupit k chirurgickému zákroku „naslepo“?

V podstatě vždy musíme vědět, co a kde hledáme. Jedině tak jde zaručit, že stanovíme klinicky relevantní diagnózu. Pokud z diagnostického hlediska indikujeme probatorní laparotomii, jakožto poměrně invazivní zákrok v celkové anestezii, musí k tomu být pádný důvod. Vzhledem k výraznému rozvoji diagnostických možností (laboratorní analýzy, rentgen, ultrazvuk, počítačová tomografie atp.) se domnívám, že lze v současné době přístup „otevřít, abychom se podívali, co se vevnitř děje“ eliminovat.

Jedním z nejčastějších příznaků, se kterým vás majitelé patrně navštěvují, je průjem. Kdy je již vhodné navštívit veterináře a může majitel poskytnout nějakou bezpečnou „první“ pomoc i doma?

Nejčastější příčinou akutního průjmu u psů je potravní nerozvážnost (pozření odpadků nebo něčeho, co podráždí trávicí systém, příp. příjem stravy, na kterou pes není zvyklý). V takovém případě, pokud se pes chová normálně a kromě průjmu, na něm majitel nic nepozoruje, lze dát na 6-12 hodin hladovku a poté začít postupně rozkrmovat (menší porce častěji) komerční nebo doma připravenou stravou. Z komerčních krmiv je k dispozici celá řada veterinárních gastrointestinálních diet od mnoha výrobců, z doma připravené stravy lze zvolit vařené maso s nízkým obsahem tuku (např. kuřecí prsa) s rýží. Pokud průjem nepřechází, ba naopak se zhoršuje, objeví se apatie, krev v trusu, nechutenství nebo pokračuje-li zvracení, je třeba navštívit veterináře.

Jak se díváte na použití antibiotik u psů s náhle vzniklým (akutním) průjmem?

Před několika lety byla ve Velké Británii provedena studie, podle které téměř ¾ veterinárních lékařů použili pro řešení akutního průjmu antibiotika. To je zjištění velmi alarmující, neboť vede ke vzniku rezistence (odolnosti) na dané antibiotikum nejen u bakterií konkrétního zvířete, ale pozvolna i v celé populaci. To je dobře patrné na příkladu jedné švýcarské studie, kde byly bakterie Clostridium perfringens u psů s akutním průjmem ve více než polovině případů méně citlivé na antibiotikum metronidazol, které tito pacienti nikdy dříve nedostali! V současnosti se objevují studie, které navíc ukazují, že ani po dvou měsících od ukončení podávání určitých antibiotik nedojde k obnovení původní mikroflóry. S přihlédnutím k nejčastějším příčinám akutního průjmu (viz předchozí otázka) mohu konstatovat, že antibiotika do léčby akutního nekomplikovaného průjmu rozhodně nepatří (samozřejmě pokud z provedených testů nemáme podezření na infekční onemocnění).

Pravděpodobně se stejnou frekvencí řešíte i zvracení. Můžete nám vysvětlit, jak majitel rozpozná zvracení a regurgitaci a proč je to důležité?

Odlišení zvracení (aktivní vypuzení obsahu žaludku) od regurgitace (pasivní „vyhození“ obsahu jícnu) má pro nás zásadní význam, neboť každý z těchto příznaků má úplně jiné spektrum možných příčin. Existuje více znaků, podle kterých lze tyto dva stavy rozlišit, tím nejvýznamnějším je pohyb břišního lisu („pumpování“), se kterým se setkáváme pouze u zvracejících pacientů. Ze zkušenosti však vím, že téměř všichni majitelé hovoří o zvracení (i přes to, že se jedná o regurgitaci) – v této fázi je velmi důležitým bodem anamnéza veterinárního lékaře. Výbornou, a přitom jednoduchou, pomůckou je, pokud se majiteli podaří natočit videosekvenci.

Stejně jako v předchozí otázce – kdy je již vhodné v případě regurgitace/zvracení navštívit veterináře?

V případě regurgitace vždy. Pokud se jedná o zvracení, je doporučení obdobné – jedná-li se o jednorázovou epizodu a jinak je pes v pořádku, není nutné panikařit. Pokud se však zvracení opakuje (vícekrát za sebou, případně v dalších dnech) a objeví se další varovné příznaky závažnějšího onemocnění (apatie, nechutenství, bolestivost břicha, příměs krve ve zvracení či průjmu, nadměrný nebo naopak minimální příjem vody) neměl by majitel s návštěvou veterinárního lékaře déle otálet.

Co mohou obsahovat zvratky? Je vhodné, aby je majitel nosil do ordinace nebo je odfotil?

Zvratky mohou obsahovat trávicí šťávy (průhledné nebo v přítomnosti žluči žluté barvy), přijaté krmivo, krev, cizí tělesa (kosti, části hraček atp.), příp. při výrazné infestaci parazity i ty (např. škrkavky). Určitě bych dal přednost fotodokumentaci 🙂

Zvratky nebo průjem černé barvy značí krvácení do trávicího traktu a vyžaduje okamžitou veterinární péči. Foto: archiv Dr. Ceplechy

Mají psy stejně jako lidé žaludeční vředy? Proč vznikají a jak je možné je rozpoznat?

Ano, psi trpí, stejně jako lidé, žaludečními vředy, které se mohou projevit zvracením a průjmem s obsahem natrávené krve. Příčiny se však do jisté míry liší. Jednou z nejčastějších příčin žaludečních vředů u psů bývá použití léků ze skupiny nesteroidních antiflogistik (např. meloxikamu) často v kombinaci s glukokortikoidy (např. prednisonem, dexamethasonem) nebo při jejich použití u dehydratovaných zvířat. Stejně tak mohou vředy velmi často vzniknout při podání některých lidských léčiv (např. ibuprofenu), případně může jejich vznik souviset s některými nemocemi, jako jsou chronická onemocnění jater, nádorová onemocnění žaludku, slinivky břišní nebo kůže (např. u mastocytomu). Proto má důkladné a systematické klinické vyšetření pacienta zcela zásadní význam. Na rozdíl od humánní medicíny nebyl ve veterinární medicíně prokázán význam bakterie Helicobacter v iniciaci rozvoje žaludečních vředů.

Patří vyšetření paranálních váčků do rukou gastroenterologa nebo dermatologa?

Gastroenterologa! Dělám si legraci 🙂 Vyšetření paranálních váčků je v rámci rektálního vyšetření součástí komplexního vyšetření pacienta (i preventivního), které by měl provést každý praktický veterinární lékař. Zejména u nádorových onemocnění paranálních váčků, které se vyskytují nejčastěji u psů i fen staršího věku (objevit se však mohou i u mladších zvířat), nemusí být masa viditelná z vnějšku a pes nemusí (zejm. v časné fázi) jevit žádné z typických příznaků tohoto onemocnění jako je obtížnější kálení/zácpa, krev v trusu nebo zvýšené pití/močení.

Děkujeme mnohokrát za rozhovor, přejete si čtenářům něco vzkázat?

Jak již dříve naznačil americký spisovatel Roger Caras, „díky psům je náš život úplný“. Psy a další domácí mazlíčky čím dál častěji považujeme za členy rodiny, jejichž zdravotní problémy se nás hluboce dotýkají. Proto čtenářům přeji, aby tyto strasti museli řešit co nejméně.

 

Václav Ceplecha promoval na VFU Brno v roce 2013. Po absolutoriu nastoupil na Oddělení vnitřních chorob Kliniky chorob psů a koček na pozici veterinárního lékaře a v roce 2014 na téže klinice zahájil postgraduální studium. V letech 2015 a 2016 absolvoval individualizovaný externship na Small Animal Hospital při Purdue university a U-Vet Animal Hospital při University of Melbourne pod vedením boardovaných specialistů. V roce 2019 obhájil disertační práci s názvem „Neinvazivní biomarkery jaterní fibrózy u psů“ a od ledna 2020 působí jako soukromý odborný konzultant v oboru interní medicíny malých zvířat. Jeho hlavním odborným zájmem je gastroenterologie a hepatologie včetně endoskopicky asistované diagnostiky. Je členem Society of Comparative Hepatology a autorem odborných i vědeckých publikací a příspěvků v ČR i zahraničí (Veterinary Parasitology, Veterinary Journal, WSAVA congress, ACVIM forum).

Kontaktní informace:

MVDr. Václav Ceplecha, Ph.D., MRCVS

email: ceplecha@vetinternist.cz

web: https://www.vetinternist.cz

facebook: https://fb.me/vetinternist

 

MVDr. Ivana Váňová, Ph.D.
Latest posts by MVDr. Ivana Váňová, Ph.D. (see all)

2 Comments

  1. Dobrý den,
    Mám 13.letou fenečku, má onemocnění jater, byla doporučena dieta…teď jsem si přečetla váš názor a jsem na rozpacích, zda jí činím dobře 🙁 navíc je dost drahá, krevní testy jsou jednou za měsíc, ale nic se nemění, tak fakt nevím…

    • Dobrý den, Váš dotaz jsme konzultovali s panem doktorem. Pokud by zvýšení jaterních enzymů přetrvávalo, je vhodná diagnostika příčiny tohoto zvýšení. Pokud byste měla zájem, můžete ho kontaktovat prostřednictvím e-mailu: ceplecha@vetinternist.cz

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*