Parvoviróza je akutně probíhající virové onemocnění několikatýdenních štěňat, které postihuje převážně trávicí trakt (ve formě akutní gastroenteritidy), imunitní systém a ve vzácných případech i srdce. Způsobuje ji parvovirus (CPV-2), který se velice rychle mezi psy šíří. K nákaze dochází oro-fekálně, kdy výkaly kontaminují prostředí, vodu, krmivo atp. Bez adekvátní péče hynou zvířata v důsledku dehydratace po 48-72 hodinách od objevení se příznaků gastroenteritidy. Zvýšené riziko nákazy je u nevakcinovaných mladých psů mezi 6 – 20 týdny věku, u psů s nedokončeným nebo nesprávně provedeným vakcinačním schématem a u psů pocházejících z útulku či chovných stanic, kde je zvýšená koncentrace zvířat a špatná hygiena. Uvádí se, že plemena dobrman, rotvajler, německý ovčák, labradorský retrívr a americký pitbulteriér jsou k infekci parvovirem predisponovanější než ostatní plemena.
Parvovirus, CPV-2, je malý DNA virus patřící do čeledi Parvoviridae, který byl u psů poprvé objeven v 70. letech v USA. Poté se rozšířil do Evropy a na další kontinenty a způsobil epidemie gastroenteritidy a myokarditidy u psů po celém světě. Toto skončilo po vytvoření účinné vakcíny na konci 70. let. Od té doby prošel virus různým vývojem, dnes rozeznáváme 3 antigenní varianty parvoviru: CPV-2a, CPV-2b a nejnovější CPV-2c. Psí parvovirus vykazuje velkou podobnost s virem kočičí panleukopenie (což je také parvovirus), ze kterého se pravděpodobně vyvinul. Kočky se však psí parvovirózou nakazit nemohou, resp. nezpůsobuje u nich klinické příznaky. Naproti tomu je známo, že k infekci CPV-2 jsou náchylní skunci a mývalové nebo divoké psovité šelmy jako je liška, vlk a kojot.
Virus je ve velkém množství vylučován z těla hlavně výkaly, ale také močí, zvratky a slinami. Vyznačuje se vysokou odolností ať už ve vnějším nebo vnitřním prostředí. Dokáže přežívat v širokém rozmezí pH (3 – 9) jako i při velice nízkých i vysokých teplotách. V trusu a jiném organickém materiálu může vydržet měsíce až roky. Proto je desinfekce prostředí, ve kterém se pohyboval infikovaný pes, velice důležitým prostředkem, jak bojovat proti parvoviru. Virus vykazuje rezistenci i proti různým desinfekčním prostředkům, nejoptimálnějšími a nejúčinnějšími přípravky jsou louh (NaOH, ředěný 1:30 vodou), peroxid vodíku, hydrogenperoxosíran draselný, chlornan sodný (Savo) a kyselina peroctová.
Patogeneze
Virus prochází do organismu přes mandle, tedy lymfatickou tkáň v krku. V mandlích dochází k napadení bílých krvinek, konkrétně lymfocytů, ve kterých se virus množí. Virus „ukrytý“ v lymfocytech je chráněn před imunitní odpovědí a dostává se do krevního řečiště. Napadené lymfocyt se po čase rozpadají, což vede ke snížení počtu lymfocytů v krvi- lymfopenii. Virus inklinuje k rychle se dělícím buňkám. Takovými jsou například střevní buňky (enterocyty), které tvoří epitel tenkého střeva, nebo buňky kostní dřeně. Pokud virus napadne schopnost kostní dřeně produkovat nové bílé krvinky (leukocyty), dojde ke snížení počtu těchto buněk v krvi (panleukopenii) a oslabení obranyschopnosti, protože leukocyty patří mezi buňky imunitního systému. V tenkém střevě má destrukce napadených buněk za následek poničení epitelu (výstelky) střeva, který je důležitý pro příjem nutričních látek z potravy. Je narušena i přirozená kontinuální sebeobnova epitelu invazí tzv. Lieberkühnových krypt, kde nové buňky epitelu vznikají. Střevní epitel zároveň tvoří obranou bariéru proti bakteriím, která je i díky snížené imunitní odpovědi prolomena. V takovémto případě se bakterie ze střeva dostávají do krve a dochází k celkové infekci organismu (sepsi), která představuje velice závažnou komplikaci parvovirózy.
Klinické příznaky
Inkubační doba, tedy doba, která uplyne od prvního setkání s virem až po objevení prvních příznaků, se nejčastěji pohybuje mezi 3 – 7 dny (různě 2 – 14 dní). Poté se u mláďat objeví horečka a příznaky akutní enteritidy jako je, silný průjem s krví, úporné zvracení, žíznivost, dehydratace ze ztráty tekutin a apatie. Oslabení obranyschopnosti v důsledku napadení imunitního systému parvovirem, může vyústit při sekundární bakteriální infekci v sepsi.
Naštěstí se stále vzácněji setkáváme s formou parvovirózy, kdy virus napadá srdeční buňky myokardu, a způsobuje jejich nekrózu a myokarditidu (zánět srdečního svalu). Tato forma se objevuje u štěňat infikovaných nitroděložně a u štěňat do 8 týdnů věku, jejichž matky neměly protilátky proti parvoviru, čili nebyly očkované. U této dříve časté formy dochází ve vrhu k 100 % úmrtnosti, kdy mláďata hynou náhle, bez příznaků.
Terapie
Hospitalizace pacienta na veterinární klinice je často nezbytná. Specifická terapie parvovirózy neexistuje, pacienti se léčí pouze symptomaticky. Nejdůležitější je rehydratace organismu pomocí infuzní terapie a doplnění ztracených elektrolytů. Důležité je také odejmout krmivo a vodu po dobu, kdy zvíře zvrací a má průjem s krví, a po posledním zvracení ještě alespoň na 24 hodin. Dále se pomalu začíná s rozkrmováním malými a lehce stravitelnými porcemi krmiva (komerční veterinární diety, elektrolytové nápoje apod.), které se podávají vícekrát denně. Antibiotika jsou indikována jako prevence vzniku sepse anebo již jako terapie celkové infekce organismu. K úhynu dochází nejčastěji z důvodu dehydratace, celkové sepse a endotoxemie.
Diagnostika
Klinické příznaky jsou u postižených štěňat poměrně typické, proto bychom vždy jako první měli myslet na parvovirózu, obzvláště pokud se jedná o neočkované štěně nebo štěně z útulku. Máme k dispozici dostupný a lehce proveditelný ELISA (enzyme-linked immunosorbent assay) test na přímý průkaz viru v trusu. Principem testu je navázání viru přítomného ve vzorku testovaného trusu na protilátky proti viru, které jsou přítomné v testační komůrce. Pokud se protilátky s virem navážou, dojde k barevné změně (záleží na druhu testu), která značí pozitivní reakci, čili potvrzuje nákazu zvířete parvovirózou.
Vakcinace
Vakcinace proti parvoviróze patří (spolu s psinkou, psím adenovirem a vzteklinou) mezi tzv. CORE, tedy základní a nezbytné, a to i celosvětově. Primární vakcinační schéma u psů začíná ve věku 6 (8-9) týdnů s přeočkováním za 2-3 týdny. Třetí vakcinace by měla proběhnout po 16. týdnu věku štěněte. Po ukončení primárního vakcinačního schématu následuje tzv. boosterová vakcinace, což je aplikace očkovací látky po 12 měsících od ukončení primárního schématu. Uvádí se, že poté se u dospělých psů může další vakcinace proti parvoviróze provádět jednou za 3 roky.
U psa může dojít k nakažení i přesto, že byl správně naočkován, a to v případě interakce mateřských protilátek s virem obsaženým ve vakcíně. Tomuto fenoménu se říká „imunitní okno“. Jedná se o období (nejčastěji mezi 6 – 12 týdnem věku), kdy štěně i přes správně provedenou aktivní imunizaci vakcínou může onemocnět parvovirózou. Štěně pijící mlezivo od matky očkované proti parvoviróze, přijímá v tomto mlezivu i velice důležité protilátky, které ho po narození chrání proti nemoci. Tyto protilátky však s tím, jak štěně stárne, začínají v jeho krvi klesat až na hladinu, která již není schopná mládě proti parvoviróze chránit, a pro štěňata musíme naočkovat. Pokud štěně navakcinujeme v době, kdy má mateřských protilátek pořád ještě dostatek (to záleží individuálně na množství přijatého mleziva atd.), jsou tyto protilátky schopné vakcinační vir inaktivovat, a ten pak není schopen aktivně navodit imunitu. Zároveň však je těchto mateřských protilátek v krvi malé množství na to, aby samy zabránily infekci parvovirem. V tomto spočívá riziko imunitního okna, a proto se očkování musí u štěňat provádět opakovaně (revakcinace za 2-3 týdny) a jedině vakcínou, která obsahuje vysokou koncentraci modifikovaného viru (varianty Puppy, Junior).
Prevence
Jak už bylo zmíněno, nejúčinnější prevencí je očkování štěňat proti parvoviróze. Malá štěňata se před dokončením vakcinačního schématu nedoporučuje vodit na místa, kam chodí jiní, neočkovaní nebo potencionálně nemocní, psi. Faktory snižující celkovou obranyschopnost jako je stres, přítomnost parazitů, odstav, neostatečná výživa nebo střevní infekce, vedou zpravidla k horšímu průběhu nemoci, a tak bychom všem stresujícím faktorům měli předejít. Jedná se o velice nakažlivé onemocnění často končící fatálně, proto by všichni postižení psi měli být karanténováni. Udržování čistoty, pravidelná desinfekce a izolace nemocných psů v zařízeních s větší koncentrací zvířat musí být samozřejmostí.
Reference:
- Battilani, M., Modugno, F., Mira, F., Purpari, G., Di Bella, S., Guercio, A., & Balboni, A. (2019). Molecular epidemiology of canine parvovirus type 2 in Italy from 1994 to 2017: recurrence of the CPV-2b variant. BMC veterinary research, 15(1), 393. doi:10.1186/s12917-019-2096-1
- Cornell University, College of Veterinary Medicine, Baker Institut for Animal Health, Canine Parvovirus, WWW: <https://www.vet.cornell.edu/departments-centers-and-institutes/baker-institute/our-research/animal-health-articles-and-helpful-links/canine-parvovirus>
- MERCK MANUAL, Veterinary Manual, By Kelly D. Mitchell (Toronto Veterinary Emergency Clinic) Canine Parvovirus, WWW: <https://www.merckvetmanual.com/digestive-system/diseases-of-the-stomach-and-intestines-in-small-animals/canine-parvovirus>
- WSAVA, Global Veterinary Development (2007). Doporučení pro vakcinaci psů a koček. Zpracováno Odbornou skupinou pro vakcinační doporučení (OSVD)
- Wikipedia, The free encyclopedia, Canine Parvovirus, WWW: <https://en.wikipedia.org/wiki/Canine_parvovirus>
- Juvenilní laryngeální paralýza a polyneuropatie - 21 července, 2021
- Exokrinní pankreatická insuficience (EPI) - 20 července, 2020
- Hypertyreóza u koček - 6 července, 2020
Buďte první kdo přidá komentář